tmavomodro, jež znamená pro lokál s plynovým osvětlením — ranní svítání.
Tu tam nakoukli do lokálu strážníci se zelenavě se lesknoucími chocholy — a pak šli zas zvolna a ztěžka dále.
Tři nevyspalí vojáci vešli dovnitř.
Metař si zašel na kořalku.
Konečně, konečně: Jaromír.
Změnil se tak, že jsem ho s počátku vůbec nepoznal: oči vyhaslé, přední zuby vypadlé, vlasy řídké a za ušima hluboké dolíky.
Byl jsem tak rád, že po tak dlouhé době jsem zase viděl známou tvář, že jsem vyskočil, běžel mu naproti a chopil ho za ruce.
On se choval neobyčejně plaše a díval se neustále na dveře. Všemožnými gesty hleděl jsem mu učiniti jasným, jak mne těší, že se s ním shledávám. — Zdálo se, že mi to dlouho nevěří.
Ale ať jsem mu kladl otázky jakékoliv, odpovídal mi neustále jen bezmocným gestem, že nerozumí.
Jak jsem se měl srozumitelněji vyjádřiti?
Ha! Myšlenka…
Vypůjčil jsem si tužku a kreslil jsem po sobě tváře Cvaka, Prokopa a Vrieslandra.
„Co? Nikdo z nich není v Praze?“
Pohyboval živě rukou ve vzduchu, naznačoval placení peněz, šel prsty po stole a udeřil se rukou na hřbet druhé ruky.
Uhodl jsem: všichni tři patrně dostali od Charouska peníze a táhli teď světem co obchodní společnost se zvětšeným loutkovým divadlem.
„A Hillel? Kde ten teď bydlí?“
