kamenným mořem, jako by zemětřesení tuto čtvrt zničilo.
Bez dechu rozčilením, pokryt špínou a prachem, s rozbitými botami, vyvázl jsem konečně z tohoto labyrintu.
Pár domů a už jsem stál před označenou krčmou. „Kavárna Chaos“ — hlásal nápis.
Malý lokál, zcela prázdný; bylo tu sotva místo pro těch pár stolků, jež se tísnily ke zdi.
Uprostřed biliár na třech nohách a na biliáru spal sklepník a chrápal.
Prodavačka s trhu s košem zeleniny před sebou seděla v rohu a klímala nad sklenicí čaje.
Konečně se sklepníkovi zráčilo vstáti a zeptati se, co poroučím. Dle drzého obličeje, jakým mne měřil od hlavy k patě, jsem si teprve plně uvědomil, jak jsem asi byl otrhaný.
Pohlédl jsem do zrcadla a zděsil jsem se: cizí, bezkrvý obličej, vráskovitý, šedivý jako kyt, se štětinatým vousem, s rozcuchanými, dlouhými vlasy — to zíralo na mne ze zrcadla!!
Objednal jsem si černou kávu a ptal se ho, neni-li u vystřihovač siluet Jaromír.
„Nevím, kde se dnes courá,“ odpověděl mi sklepník zívaje.
Pak mi přinesl kávu, lehl si zase na biliár a spal dále.
Vzal jsem se stěny noviny a — čekal jsem.
Písmena rozlézala se jako mravenci na všechny strany; nerozuměl jsem ani slovu z toho, co jsem četl.
Hodiny míjely a za okny objevilo se už podezřelé
