Dal jsem mu zlatku: hned mi lépe rozuměl, ale informaci mi přece jen nemohl dáti.
Ani jeho soudruzi nic nevěděli.
Snad by u „Lojzíčka“ něco věděli?
Lojzíček je prý zavřen. Dům se bude přestavovati.
Což abych někoho v sousedství vzbudil. Nešlo by to.
„Tady nebydlí kolem dokola ani pes. To je ouředně vyklizenej rajón. K vůli tyfusu, vědí?“ vysvětloval jeden z dělníků.
„Snad tedy Ungelt?“
„Tam je zavříno.“
„Opravdu?“
„No jo.“
Nazdařbůh jmenoval jsem několikjmen okolních hokynářů, trafikantek, pak Cvaka, Prokopa, Vrieslandera.
Při všech vrtěl dělník hlavou.
„Neznáte aspoň Jaromíra Kvasničku!“ Dělník zbystřil sluch.
„Jaromír? Není hluchoněmej?“
Zajásal jsem. Bohudíky! Aspoň jeden známý!
„Ano, je hluchoněmý. Kde bydlí?“
„A vystříhává vobrázky — z černýho papíru — že?“
„Ano. Je to on — kde bych ho nalezl?“
Velice podrobně označil mi dělník jednu z nočních kavárniček staroměstských a hned nato jal se zas kopati a na lopatu nabírati rum.
Přes hodinu jsem bloudil rumovištěm, balancoval po prohýbajících se prknech, podlézal jsem trámy; jimiž byly ulice uzavřeny. Celé židovské město bylo
