Zachytil jsem se stolku.
„Pro Krista! Snad Miriam neumřela?“
Zavrtění hlavou. Jaromír opakoval gesto spánku.
„By-la snad Miriam nemocna?“
Nakreslil jsem lahvičku s lékem.
Zavrtění hlavou.
A zase si položil čelo na loket.
Úsvit vnikal do lokálu, jedno plynové světlo za druhým zhaslo, a stále ještě jsem nemohl vypátrati, co toto gesto znamená.
Vzdal jsem se toho…
Přemítal jsem.
Jediné, co mi zbývá, je hned ráno jíti do židovské radnice a tam se dozvěděti, kam Hillel s Miriam odcestovali.
Musel jsem za ním.
Seděl jsem beze slova vedle Jaromíra. Hluše a němě, jako on.
Když jsem po dlouhé době vyhlédl, viděl jsem, že nůžkama stříhá siluetu.
Poznal jsem Rosinin profil. Podal mi lístek přes stůl, zakryl si oči rukama a — — plakal tiše.
Pak náhle vyskočil a bez pozdravu vrávoral ven.
Archivář Schemajah Hillel prý jednoho dne bez příčiny nepřišel do radnice a od té doby o něm nikdo neví. Svou dceru prý jistě vzal s sebou, neboť ani ona prý nebyla od té doby spatřena — řekli mi v židovské radnici.
To bylo vše, čeho jsem se mohl dopátrati.
Žádná stopa, kam se obrátili.
