Pak jsem stál na ulici. „Miriam! Miriam! Konečně se blíží shledání!“
Potlačil jsem výkřik nejdivočejšího nadšení.
Byla asi už půlnoc. Úplněk visel bez lesku za závoji par jako mdlý talíř z mosazi.
Dláždění bylo pokryto silnou vrstvou bláta.
Kýval jsem na drožku, jež ve mhle vyhlížela jako předpotopní shroucený netvor nějaký; nohy mi takřka vypovídaly službu; odvykl jsem chůzi, a vrávoral jsem na otupělých chodidlech jako nemocný vysýcháním míchy.
„Kočí, jeďte co nejrychleji do Hampejzské ulice č. 7! — Rozuměl jste mi? Hampejzská 7!!“
Svoboden.
Drožka se rozjela, ale po několika metrech se opět zastavila.
„Hampejzská ulice, řekli, milospane?“
„Ano, ano, jen rychle!“
Zase jel povoz kus a zase se zastavil.
„Pro boha, co je to?“
„Řekli vopravdu do Hampejzský ulice, milospane?“
„Ano, ano!“
„Jo, do Hampejzský nebudem’ moct vject milospane.“
„Proč ne?“
„Tam je dláždění vytrhaný. Židovský město se bourá, tam je přece azanace!“
„Jeďte tedy, pokud se dá, ale jen rychle, prosím.“
