Drožka se prudce rozjela, pak ale se kolébala pomaloučku — polehoučku.
Spustil jsem drnčivá okna a ssál jsem dychtivými plícemi noční vzduch.
Všechno bylo mi pojednou cizí, nepochopitelně nové: domy, ulice, uzavřené krámy.
Bílý pes jakýs běžel opuštěn a mrzutě po vlhkém chodníku. Díval jsem se za ním.
Jak ku podivu!!
Pes!
Zapomněl jsem takřka, jak podobné zvíře vyhlíží. Z dětinské radosti jsem naň křičel:
„Ale, ale! jak je možno býti tak mrzutým — —“
Co asi řekne Hillel?! — A co teprve Miriam?
Ještě několik minut jen a budu u nich. Neustanu klepati na jejich dveře, až je vyburcuji s jejich lůžek.
Teď bylo všechno zase dobře — veškera muka tohoto roku byla ta tam!
To budou krásné vánoce!
Tentokrát je nesmím zaspati jako minule…
Na chvíli zase ochromila mě stará hrůza: napadla mi slova trestníka s dravčím obličejem. Zuhelnatělý obličej — vražda z vilnosti — ale ne, ne!
Setřásal jsem to násilné se sebe: ne, ne, ne, to nemohlo býti.
Miriam žije!
Vždyť jsem slyšel její hlas z Lapondrových úst.
Ještě minutu — ještě půl — a pak — —
Drožka zastavila před hromadou rumu. Barikády z dlažebního kamene před námi…
Červené svítilny na nich hoří.
