i jest nadřečeného Pernatha přidržeti k podepsání protokolu…“
Při posledním slově namočil písař péro a začal po papíře škrabati.
Čekal jsem ze zvyku, že zase zamečí, ale on dnes nemečel. „Inocenc Charousek,“ opakoval jsem po něm jako v bezvědomí.
Dozorce se naklonil ke mně a šeptal mi do ucha:
„Krátce před svou smrtí byl pan Dr. Charousek u mne a ptal se na vás. Řekl, že vás dá moc a mockrát pozdravovat… Tehdy jsem vám to ovšem nesměl vyřídit. Je to přísně zakázáno. Ostatně měl ten pan doktor strašný konec. Vzal si sám život! Našli ho mrtvého na hrobě Aarona Wassertruma. Ležel tam na prsou. Vyhrabal si dvě hluboké díry do země, přeřlzl si tepny a vstrčil ruce do děr. Tak vykrvácel. Dle všeho se na konec pomátl na duchu ten pan Dr. Char — —“
Písař odstrčil s hlukem židli a podal mi péro k podpisu.
Nato se pyšně vzpřímil a napodobuje přesně tón svého baronského představeného, řekl:
„Dozorce, odveďte toho muže!“
Jako před dávnou, dávnou dobou, tak i teď muž se šavlí a v podvlékačkách v pokoji u vchodu odložil mlýnek na kávu, jejž držel mezi koleny. Leč tentokráte mne neprohlížel — naopak, vrátil mi mé drahokamy, mou tobolku s deseti zlatými, můj plášť a mé ostatní věci.
