Jednoho dne vyprávěl jeden z nich, že před delší dobou se udála v městě vražda z vilnosti. Na štěstí prý byl zločinec hned dopaden a byl s ním udělán krátký proces.
„Laponder se ’menoval ten lump, zatracenej,“ vykřikl jistý chlap s tváří dravce, jenž byl odsouzen na 14 dní do vězení pro ztýrání dítěte. „Chytili ho zrovna při vraždě. Při tom kravalu se převrhla lampa a celej pokoj vyhořel. Mrtvola tý holky při tom tak zuhelnatěla, že se až do dneska nedá říc’, kdo to vlastně byl. Černý vlasy prej měla a malej vobličej, to je všecko, co se ví. A ten Laponder by byl radši pošel, potvora, než by byl řekl, jak se ’menovala. Dyby šlo po mým, páni, já bych mu byl stáh’ kůži s těla a posypal mu tělo pepřem. — To holt ’sou ty fajnový páni! Lumpové to ’sou, vrazi — všický dohromady. — — Jako by nebylo dost jinejch prostředků, ’dyž se jeden chce zbavit holky,“ dodal s cynickým úsměvem.
Kypěl jsem vzteky a málem bych se byl na toho ničemu vrhl a srazil ho k zemi.
Noc co noc chrápal na posteli, na které dříve ležel Laponder. Když ho konečně propustili, oddychl jsem si skutečně.
Ale ani tehdy jsem se ho zcela nezbavil: jeho řeč zabodla se mi do mozku jako šíp s ozubcem.
Skoro neustále, hlavně v temnotě, hlodala ve mně myšlenka, hrozné podezření, že obětí Lapondrovou byla právě Miriam.
Čím více jsem proti tomu bojoval, tím hloub jsem zabřídal do této myšlenky, až se z ní stala skutečná fixní idea.
