Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/273

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

slyšel jsem s popravčího dvorka duněti tesání a tlučení do klád, jež často trvávalo až do rána.

Uhodl jsem, co to znamená a celé hodiny jsem si zoufale zacpával uši.

Měsíc plynul za měsícem.

Viděl jsem, jak léto míjelo, dle toho, jak ubohé listí na dvoře chřadlo; cítil jsem to dle zhniličelého výparu zdí vězeňských.

Kdykoliv jsem při procházkách na dvoře pohlédl na odumírající strom a na obrázek svaté, zarostlý v jeho kůře, tu vždy bezděky mi napadlo, jak hluboce také zaryl se mi do duše obličej Lapondrův. Neustále viděl jsem ho před sebou, tento Buddhův obličej s koží bez vrásek, a s tím podivným, neustálým úsměvem.

Ještě jednou — v září — mne dal vyšetřující soudce volati — nedůvěřivě se mne ptal, proč jsem u kasy v bance tvrdil, že musím nutně odjeti, proč jsem v hodinách před svým zatčením byl tak neklidný a proč jsem nosil při sobě všechny své drahokamy?

Když jsem odpověděl, že jsem se obíral myšlenkou, vzíti si život, zamečel zas kdosi posměšně za psacím stolem.

Až posud byl jsem v cele sám a mohl jsem se oddávati úplně svým myšlenkám, svému smutku po Charouskovi — cítil jsem, že je už dávno mrtev — a po Lapondrovi, jakož i svému stesku po Miriam.

Pak ale přišli noví vězňové, zlodějští commis, s vyžilými tvářemi, tlustí bankovní pokladníci — ‚sirotci‘ jak by je byl nazval černý Vosátka — a otrávili mi vzduch i náladu.