Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/275

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

Mnohdy — hlavně když měsíc jasně zářil mřížemi — bývalo mi lépe, mohl jsem si zase obživiti hodiny, jež jsem ztrávil s Lapondrem, a hluboký cit, jaký jsem pro něho cítil, zaplašil pak mou trýzeň. Ale jinak byly chvíle — kdy jsem Miriam viděl před sebou zavražděnou a zuhelnatělou — příliš časty, takže jsem se až obával o svůj rozum.

Slabé momenty, jež jsem pro své podezření měl, zhusťovaly se v podobných chvílích k uzavřenému celku — k obrazu, plnému nevýslovně děsivých podrobností.

Počátkem listopadu k 10. hodině večerní — bylo tehdy zcela tmavo a zoufalost dostoupila u mne takového vrcholu, že jsem se zakousl do svého slamníku, abych nahlas nevykřikl — tehdy tedy otevřel pojednou dozorce mou celu a vyzval mne, abych šel s ním k vyšetřujícímu soudci.

Cítil jsem se tak slabým, že jsem nešel, ale vrávoral.

Naděje, že bych ještě někdy směl opustiti tento děsný dům — ve mně už dávno úplně umřela.

Byl jsem připraven, že opět uslyším nějakou chladnou otázku, že zas zaslechnu za psacím stolkem stereotypní zamečení a že zas budu muset zpět do své tmy.

Pan baron Leisetreter odešel už domů a jen starý, hrbatý písař, s pavoukovitými prsty, stál v pokoji.

Tupě jsem čekal, co se se mnou stane.

Napadlo mi, že vězeňský dozorce na mne cestou přátelsky mrkal, byl jsem však tak zničen tím vším, že jsem si to ani řádně vysvětliti nedovedl.

„Vyšetřováním se zjistilo,“ začal písař, zamečel, vystoupil na židli, kramařil dlouho v regálech mezi