„Tedy, vyrazil jste mu je z ruky,“ mumlal přemýšleje. „Nebyl bych si nikdy pomyslil, že je možnou ještě nějaká třetí ‚cesta‘— —“
„To nebyla žádná třetí cesta,“ řekl jsem, „bylo to totéž, jako bych byl zrnka odmítl.“
Usmál se.
„Nemyslíte, pane Lapondře?“
„Kdybyste je byl zamítl, byl byste také šel ‚cestou života‘, ale zrnka, jež znamenají magické síly, nebyla by tu zbyla.
Ale, jak pravíte, vysypala se na podlahu. To jest: ona zde zůstala a budou vašimi předky tak dlouho střežena, až nadejde čas klíčení. Pak síly, jež až posud ve vás dřímají, obživnou.“
Nechápal jsem:
„Mými předky že budou zrnka střežena?“
„To, co jste prožil, musíte z části pojímati symbolicky,“ vysvětloval mi Laponder. „Kruh namodrale zářících postav, jenž vás obklopoval, byl řetěz zděděných ‚já‘, jež každý z matky zrozený s sebou vleče. Duše není nic ‚jedinečného‘, — ona se jím teprve má státi a tomu se pak říká: ‚nesmrtelnost‘.
Vaše duše je dosud složena z mnoha ‚já‘, zrovna jako se mraveniště skládá z mnoha mravenců; vy v sobě nosíte duševní zbytky mnoha tisíců předků: hlavy svého rodu. U každého tvora je tomu tak. Jak by si mohlo kuře, jež se dá uměle z vejce vylíhnouti, okamžitě najíti pravou potravu, kdyby v něm nevězela zkušenost milionů let? — Existence ‚instinktů‘ prozrazuje i přítomnost předků v těle i v duši. — Ale, odpusťte, nechtěl jsem vás přerušiti.“
