Vyprávěl jsem mu vše. I to, co mi řekla Miriam o „hermafroditu“.
Když jsem domluvil a na něho se podíval, viděl jsem, že je Laponder bílý jako vápno na zdi a že mu tekou slzy po tvářích.
Povstal jsem rychle a tvářil se, že nic nevidím. Pak jsem chodil po cele sem tam a čekal jsem, až se upokojí.
Nato jsem se posadil naproti němu — vynaložil jsem všechnu výmluvnost k tomu, přesvědčiti ho, jak je na výsost nutno poukázati soudcům na chorobný stav jeho duše.
„Kdybyste aspoň nebyl doznal té vraždy,“ zakončil jsem.
„Musel jsem přece! Vždyť se mne ptali na mé svědomí!“ řekl naivně.
„A vy považujete lež za horší než — než vraždu z vilnosti?“ zvolal jsem ohromen.
„Všeobecně snad ne, ale v mém případu ano. Podívejte se: když se mne vyšetřující soudce ptal, přiznávám-li se k vraždě, měl jsem sílu, říci mu pravdu. Mohl jsem tedy voliti, chci-li lháti, či ne. — Když jsem tu vraždu provedl — — prosím, uspořte mi podrobnosti: bylo to tak strašné, že si na to nechci ani vzpomenouti — — když jsem tedy tu vraždu provedl, neměl jsem žádné volby. Třeba že jsem jednal za zcela jasného vědomí, přece jen jsem neměl žádné volby. Cosi, čeho existenci jsem v sobě nikdy netušil, probudilo se ve mně a bylo to mne silnější. Myslíte, kdybych se byl mohl svobodně rozhodnouti, že bych byl vraždil? — Nikdy jsem nezabil ani nejmenší zvíře, a teď bych toho také nebyl schopen.
