„Už od svého 21. roku,“ tu se zarazil; patrně o tom nerad mluvil.
Pojednou jevila jeho tvář výraz bezmezného údivu. Při tom hleděl upřeně na má prsa, jako by tam něco viděl.
Nedbaje mého údivu, chopil mne za ruku a prosil — takřka úpěnlivě:
„Pro boha, řekněte mi všechno. Dnes je poslední den, jejž smím s vámi dlíti. Snad už za hodinu mne odvedou, abych vyslechl rozsudek smrti — —“
Přerušil jsem ho zděšeně:
„Pak mne musíte vzíti za svědka. Odpřisáhnu, že jste nemocen. Vždyť jste náměsíční. Vy nesmíte býti popraven, aniž prozkoumali váš duševní stav. Mějte přece rozum!“
Odmítal nervosně:
„Ach, to je přece vedlejší. Prosím, řekněte mi všechno!“
„Ale co vám mám říci? — — Mluvme raději o vás a — —“
„Vím teď jasně, že jste asi zažil obdivuhodné věci, jež se mne úzce dotýkají, úžeji, než snad tušíte. Prosím vás — — pro všechno — — řekněte mi vše!“
Nemohl jsem pochopiti, jak by ho můj život mohl zajímati více, než jeho vlastní, jistě palčivé záležitosti. Než, abych ho uspokojil, vyprávěl jsem mu vše, co jsem nadpřirozeného zažil.
U každé větší události kýval spokojeně hlavou, jako někdo, jenž určitou věc prohlíží až na dno.
Když jsem dospěl k místu, kde bezhlavá bytost přede mnou stála a podávala mi černorudá zrnka, nemohl se konce takřka dočkati.
