zdánlivě mrtva… a jakýsi muž seděl vedle ní a držel ruku na jejím čele.“
Laponder líčil mi obličej obou. Nebylo pochyby: byl to Hillel a Miriam.
Napětím jsem sotva dýchal. „Prosím — vypravujte dále. Byl snad ještě někdo v pokoji?“
„Ještě někdo? Počkejte: — — ne, nikdo víc tam nebyl. Na stole hořel sedmiramenný svícen. — Pak vedly dolů točité schody.“
„Rozbité, že?“ ptal jsem se.
„Rozbité? Ne, ne. Zcela v pořádku. Od schodiště odbočovala komora a v té seděl jakýsi muž se stříbrnými přeskami na střevících, cizího typu v tváři. Takového člověka jsem ještě nikdy nespatřil. Měl žlutou barvu tváře a šikmé oči. Byl ku předu nachýlen a zdálo se, že na něco čeká. Snad na nějaký rozkaz.“
„A neviděl jste nikde knihu, velkou knihu?“ pátral jsem.
Třel si čelo.
„Knihu, pravíte? — Ano… Máte pravdu: na podlaze ležela kniha — z pergamenu — byla rozevřena a stránka začínala zlatým „A“ — —“
„Snad „I“ chcete říci?“
„Ne… písmenou A.“
„Víte to určitě? Nebylo to přece jen I?“
„Ne, zcela určitě to bylo A…“
Vrtěl jsem hlavou a začal jsem pochybovati. Patrně Laponder v polospánku četl v mých představách a zmátl si všechno: Hillela, Miriam, Golema a podzemní chodbu.
„Máte už dávno ten dar ‚putování‘, jak to nazýváte?“ zeptal jsem se ho.
