„Myslím, že tak mohu souditi z určitých známek. Já — — já — — mohu se vás po něčem přímo ptáti, pane Lapondře?“
„Prosím vás o to.“
„Zní to poněkud podivně — ale — řekl byste mi, co se vám dnes v noci zdálo?“
Zavrtěl s úsměvem hlavou:
„Mně se nikdy nic nezdá.“
„A přece jste mluvil ze sna.“
Pohlédl na mne překvapeně. Přemýšlel chvíli… A pak řekl určitě:
„To mohlo býti jen tehdy, ptal-li jste se mne na něco.“
Přisvědčil jsem.
„Neboť, jak jsem už řekl — nesním nikdy. Já — já — putuji,“ dodal po chvíli polohlasně.
„Vy putujete? Jak tomu mám rozuměti?“
Zdálo se, že nechce s pravdou ven, a proto jsem považoval za nutno, udati mu důvody, jež mne k mému pátrání pohnuly. Vyprávěl jsem mu tedy v obrysech události dnešní noci.
„Můžete být jist,“ řekl vážně, když jsem skončil, „že, co jsem v noci mluvil, je zcela správné. Řekl-li jsem před chvílí, že nesním, ale putuji, mínil jsem tím tolik, že můj život v spánku je jinak utvořen, než… řekněme u normálního člověka. Jmenujte to, chcete-li, vystoupením z těla. — — Tak na př. dnes v noci jsem byl ve velice podivném pokoji, k němuž je přístup zdola, padacími dveřmi.“
„Jak vyhlížel?“ ptal jsem se chvatně. „Byl neobydlen? Prázdný?“
„Ne, Byl tam nábytek ale — ne mnoho. A lůžko, v němž spala mladá dívka… nebo snad ležela
