Přeskočit na obsah

Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/263

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

Vrah ležel zde nehybně, jako mrtvola a měl víčka oční přivřena — —


Činil jsem si nejprudší výčitky, že jsem po všechny týdny viděl v Lapondrovi jen vraha a ne také člověka.

Po tom, co jsem právě prožil, bylo mi jasno, že je somnambulista, tvor, jenž je pod vlivem úplňku.

Snad provedl vraždu v jisté duševní zatemnělosti. Je to skoro jisto.

Teď, kdy už se šeřilo k ránu, zmizela ztrnulost s jeho tváře a ustoupila výrazu blaženého klidu.

Tak klidně nemůže přece spáti člověk, jenž má na svědomí vraždu — řekl jsem si.

Nemohl jsem se takměř dočkati okamžiku, až opět procitne.

Ví-li, co se stalo?

Konečně otevřel oči, setkal se s mým zrakem a zadíval se stranou.

Hned jsem přistoupil k němu a chopil jsem se jeho ruky:

„Odpusťte mi, pane Lapondře, že jsem byl až posud k vám tak nevlídný. Byla to však nezvyklost —“

„Buďte ujištěn, pane, že vás zcela chápu,“ přerušil živě má slova. „Je to jistě hnusný pocit, býti pohromadě s vrahem z vilnosti.“

„Nemluvte už o tom,“ prosil jsem. „Dnes v noci mi tak mnoho myšlenek vířilo hlavou a já se nemohu zbaviti přesvědčení, že snad — —“ hledal jsem pravý výraz.

„Považujete mne za nemocného…“ pomohl mi.

Přisvědčil jsem.