Jedné noci — byly asi dvě hodiny — stál jsem rozespalý a k smrti znaven opět na nástěnném prkně, díval jsem se do úplňku, jehož paprsky se obrážely na kovové tváři věžních hodin, jako jiskřící se olej, a myslil jsem pln smutku na Miriam.
V tom slyšel jsem tiše její hlas za sebou.
Pojednou spadla se mne dřímota, byl jsem zas zcela bdělý, zachvěl jsem se a poslouchal.
Prošla minuta.
Už jsem se domníval, že jsem se klamal, tu slyšel jsem to opět. Nemohl jsem jasně rozuměti těm slovům, ale znělo to jako: „Ptej se mne! Ptej se mne!“
Byl to určitě hlas Miriam.
Chvěje se rozrušením, sestoupil jsem co nejtišeji dolů a přistoupil jsem k Lapondrovu lůžku.
Světlo měsíce svítilo plně na jeho obličej; viděl jsem zřetelně, že má otevřené oči; však jen bělmo očí bylo patrno.
Dle ztrnulosti obličejových svalů jsem viděl, že je pohroužen v hluboký spánek.
Jen rty se zase pohybovaly, jako dříve.
A zvolna rozuměl jsem slovům, jež se draly z jeho úst.
„Ptej se! Ptej se!“
Hlas byl Miriaminu hlasu strašně podobný.
„Miriam? Miriam?“ vzkřikl jsem bezděky, hned ale jsem snížil tón, abych nevzbudil spícího.
Čekal jsem, až jeho obličej opět ztuhl a pak jsem zase opakoval tiše:
„Miriam? Miriam?“
