Jeho ústa pronesla sotva slyšitelně, ale přece jen jasně: „Ano.“
Položil jsem ucho těsně k jeho rtům.
Po chvíli slyšel jsem Miriamin hlas, tak jistě to byl její hlas, že mne až zamrazilo.
Pil jsem tak chtivě její slova, že jsem jen smysl chápal. Mluvila o lásce ke mně, o nevýslovném štěstí, že jsme se konečně nalezli a že se už nikdy nerozloučíme — mluvila chvatně, bez pausy, jako ten, kdo se bojí, že bude vyrušen a kdo chce využíti každé vteřiny.
Pak vázl její hlas a chvílemi docela uhasl.
„Miriam?“ ptal jsem se, chvěje se úzkostí a se zatajeným dechem. „Miriam, nezemřela jsi?“
Dlouho žádná odpověď. Pak takřka nesrozumitelně: „Ne, — Žiji. — Spím.“ — —
Nic více.
Poslouchal jsem a poslouchal.
Marně.
Nic více.
Rozechvěním jsem se tak třásl, že jsem se musel opříti o hranu pryčny, abych neupadl na Lapondra.
Klam byl tak úplný, že se mi chvílemi zdálo, že opravdu leží přede mnou Miriam. Musel jsem sebrati všechnu svou vůli, abych se přemohl a abych nevtiskl polibek na vrahovy rty.
„Henochu! Henochu!“ šeptaly jeho rty zprvu nesrozumitelně, ale po chvílí zas zcela jasně: „Henochu! Henochu!“
Okamžitě jsem poznal Hillela. „Jsi to ty, Hillele!“
Žádná odpověď.
Vzpomněl jsem si, že chceme-li ze spících vynutiti
