na očích. Míti ho v zádech, to bych snad ani nebyl snesl.
Cela byla měsíční září mdle osvětlena, a já mohl viděti, jak Laponder leží bez hnutí, takřka ztrnule.
Jeho sny nabyly mrtvolného vzezření a polootevřená ústa jen zvyšovala tento dojem.
Po celé hodiny nezměnil svou polohu.
Teprve po půlnoci, kdy slabý paprslek měsíce padl na jeho tvář, přepadl ho jakýsi neklid. Jeho rty se neustále pohybovaly. Podobal se spáči, jenž mluví ze sna. Zdálo se, že jsou to stále táž slova, snad dvojslabičná věta, cosi jako:
„Nech mne! Nech mne! Nech mne!“
Nejbližší dny minuly, jako by ho zde ani nebylo. On také nepřerušil naše mlčení.
Jeho chování zůstalo stále zdvořilé. Kdykoliv jsem chtěl choditi sem tam po cele, odhadl to předem a seděl-li zrovna na pryčně, stáhl nohy pod sebe, abych měl dosti místa.
Začal jsem si činiti výčitky pro svou drsnost, nemohl jsem se však při nejlepší vůli zbaviti odporu, jaký jsem k němu pociťoval.
Jakkoliv jsem doufal, že si zvyknu jeho blízkosti — nedařilo se mi to.
I v noci jsem musel stále bdíti. Sotva čtvrt hodinky jsem spával.
Večer co večer opakovalo se totéž. On čekal zdvořile, až jsem si lehl, pak svlékl šaty, složil je pedanticky, pověsil atd. atd.
