ně. — „Přál bych vám lepší osud, pane Lapondře. Dle všeho soudím, že vás brzo propustí na svobodu.“
„Podle toho,“ řekl klidně; znělo to však jako skrytý dvojsmysl.
„Nemyslíte?“ ptal jsem se s úsměvem.
Zavrtěl hlavou.
„Jak mám tomu rozuměti? Co jste tak strašného učinil? Odpusťte, pane Lapondře, není to zvědavost — pouze účast s vaším osudem, že se vás ptám.“
Váhal okamžik a pak řekl, aniž mrkl víčkem:
„Vraždu z vilnosti.“
Bylo mi, jako by mi někdo dal ránu holí přes hlavu.
Odporem a hrůzou nevypravil jsem ze sebe slova.
Zdálo se, že to pozoruje, neboť hleděl diskretně stranou; ale nejmenší změna v jeho automaticky se usmívajícím obličeji neprozrazovala, že by byl mým změněným jednáním uražen.
Nepronesli jsme pak už slova a vyhýbali jsme se pohledy — —
Když jsem si v nastalém soumraku lehl, následoval mého příkladu, svlékl se a pověsil pečlivě své šaty na hřebík na zdi, natáhl se a jak se dle klidného, hlubokého dechu zdálo, usnul hned nato pevným spánkem.
Po celou noc jsem se nemohl uklidniti.
Neustálý pocit, že v mé nejbližší blízkosti se nalézá podobný netvor, a že s ním musím dýchati týž vzduch, byl mi tak hrozný a tak mne rozčiloval, že dojmy celého dne, ba i dopis Charouskův před ním ustupovaly do pozadí.
Lehl jsem si tak, že jsem měl vraha neustále
