Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/255

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

Snad by bylo vše jinak dopadlo, kdyby byla pomocná ruka zavčas tento vyschlý život osvěžila.

Četl jsem znovu jeho dopis.

Jak mnoho methody bylo v jeho šílenství! Byl-li vůbec šíleným?

Skoro jsem se styděl, že jsem tuto myšlenku jen na okamžik připustil.

Nepravily-li jeho narážky dosti? On byl člověkem, jako Hillel, jako Miriam, jako já sám.

Člověkem, nad nímž měla jeho vlastní duše nadvládu, jejž vedla divokými propastmi a srázy života, vzhůru k hvězdnatému světu země, do níž ještě nebylo vkročeno.

Zdaž nestál zde čistší — ač po celý život myslil jen na vraždu — než každý z těch, kdož pokrčuje nos, jde kolem nás a hlásá, by byla následována naučená přikázání neznámého, mythického proroka?

On se přidržel přikázání, jež mu diktoval přemocný pud, aniž pomýšlel na „odměnu“ zde nebo na onom světě.

Co učinil, bylo-liž to čím jiným, než nejzbožnějším plněním povinnosti, v nejskrytějším významu toho slova?

„Zbabělec, lstivý, vraždy chtivý, problematická, zločinná povaha,“ slyšel jsem takřka, jak o něm bude souditi dav, nahlédne-li do jeho duše svými slepými stájními svítilnami, tento vzteklý dav, jenž nikde a nikdy nepochopí, že jedovatý ocún je tisíckrát krásnější a ušlechtilejší než užitečná pažitka.


A zase zaskřípal zámek venku a já slyšel, jak opět do mé cely vstrčili někoho.