Snad by bylo vše jinak dopadlo, kdyby byla pomocná ruka zavčas tento vyschlý život osvěžila.
Četl jsem znovu jeho dopis.
Jak mnoho methody bylo v jeho šílenství! Byl-li vůbec šíleným?
Skoro jsem se styděl, že jsem tuto myšlenku jen na okamžik připustil.
Nepravily-li jeho narážky dosti? On byl člověkem, jako Hillel, jako Miriam, jako já sám.
Člověkem, nad nímž měla jeho vlastní duše nadvládu, jejž vedla divokými propastmi a srázy života, vzhůru k hvězdnatému světu země, do níž ještě nebylo vkročeno.
Zdaž nestál zde čistší — ač po celý život myslil jen na vraždu — než každý z těch, kdož pokrčuje nos, jde kolem nás a hlásá, by byla následována naučená přikázání neznámého, mythického proroka?
On se přidržel přikázání, jež mu diktoval přemocný pud, aniž pomýšlel na „odměnu“ zde nebo na onom světě.
Co učinil, bylo-liž to čím jiným, než nejzbožnějším plněním povinnosti, v nejskrytějším významu toho slova?
„Zbabělec, lstivý, vraždy chtivý, problematická, zločinná povaha,“ slyšel jsem takřka, jak o něm bude souditi dav, nahlédne-li do jeho duše svými slepými stájními svítilnami, tento vzteklý dav, jenž nikde a nikdy nepochopí, že jedovatý ocún je tisíckrát krásnější a ušlechtilejší než užitečná pažitka.
A zase zaskřípal zámek venku a já slyšel, jak opět do mé cely vstrčili někoho.
