Ani jsem se neotočil: tak velice jsem byl zaujat dojmem dopisu.
Ani slova o Angelině nebo o Hillelovi!
Ovšem: Charousek asi psal v nejvyšším chvatu; jeho písmo to prozrazovalo.
Bude-li mi asi ještě nějaké Charouskovo psaní tajně doručeno?
Doufám tajně v zítřejší den, až budeme všichni na procházce po dvoře.
Tam bylo ještě nejlehčeji, aby mi někdo z „Batalionu“ něco podstrčil.
Tichý hlas vyrušil mne z mých myšlenek:
„Dovolil byste, pane, abych se vám představil? Mé jméno je Laponder. Amadeus Laponder.“
Obrátil jsem se.
Malý, slaboučký, poměrně ještě mladý muž, ve vybraném šatě, jen bez klobouku — jako všichni vyšetřovanci, uklonil se korektně přede mnou.
Byl hladce oholen, jako herec, a jeho velké, jasně zeleně se lesknoucí a mandlovité oči měly zvláštní vlastnost: zdálo se, že byť i přímo byly na mne upřeny, přece jen mne nevidí. Bylo v nich cosi… řekl bych — jakási nepřítomnost ducha.
Zamumlal jsem své jméno, poklonil jsem se rovněž, a chtěl jsem se opět obrátiti, ale dlouho nemohl jsem od něho odtrhnouti očí, tak podivně působil na mne jeho pagodovitý úsměv, jaký tkvěl stále na jeho tváři tím, že ústní koutky jemně vykrojených úst jeho byly vzhůru vytaženy.
Vyhlížel skoro jako čínská soška Buddhy z růžového křemene, s bezvrásčitou, průhlednou koží, dívčím, úzkým nosem a s jemnými nozdrami.
