Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/253

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

Tu však se objevil nepovolaný a zavraždil ho. Pilníkem.

Podrobnosti dejte si vyprávěti Václavem, mně je příliš trpko, vypisovati vám to.

Nazvete to pověrou — ale když jsem viděl, že krev tekla — mnohé předměty v krámku byly jí potřísněny — zdálo se mi, že mi jeho duše unikla.

Cosi — jemný, neklamný instinkt — mi praví, že to není lhostejno, zemře-li člověk cizí rukou, či vlastní. A že měl Wassertrum svou krev vzíti s sebou do hrobu, mělo-li býti mé poslání úplně vyplněno.

Teď, kdy se stalo jinak, cítím se býti vyděděncem, nástrojem, jenž v ruce anděla smrti nebyl shledán hodným.

Než nechci se bouřiti. Má nenávist je toho druhu, že jde až za hrob — a pak: vždyť mám ještě vlastní krev, kterou mohu prolíti, jak sám chci, aby šla za jeho krví do říše stínů krok za krokem — —

Každého dne, od té chvíle, kdy Wassertruma zahrabali, sedím na hřbitově, u něho, a poslouchám ve své hrudi, co bych měl činiti.

Myslím, že to už vím, ale chci ještě čekati, až vnitřní hlas, jenž ke mně mluví, bude jasným jako lesní pramen.

My lidé jsme nečistí a často je třeba dlouhého postu a bdění, než rozumíme šepotu svých duší.

V minulém týdnu bylo mi úředně sděleno soudem, že mne Wassertrum jmenoval universálním dědicem.

Nemusím vás snad, pane Pernathe, ujišťovati, že z toho nepoužiji ani krejcaru pro sebe. Budu se chrániti, býti ‚mu na onom světě‘ ještě nápomocen!