Pak si koupil zápisník a činil si poznámky.
On psal!
On psal! Ať se nesměji! On psal!!
A pak Šel k notáři. Čekal jsem tajně dole, před domem a přece jsem věděl, co dělá nahoře!
Svou poslední vůli!
To jsem ovšem netušil, že já budu jeho dědicem. Kdyby mi to bylo napadlo, byl bych snad z radosti dostal Vítův tanec.
Ustanovil mne svým dědicem, poněvadž prý jsem jediný člověk na světě, na němž by mohl napraviti své křivdy. Jeho svědomí ho přelstilo.
Snad ho k tomu vedla i naděje, že mu budu žehnati, až se po jeho smrti stanu jeho velkomyslností pojednou milionářem a že pak odvolám onu kletbu, kterou slyšel z mých úst ve vašem pokoji.
Tedy má sugesce měla trojnásobný účinek.
Je to strašně vtipné, že tajně přece jen věřil v odplatu na onom světě, když si po celý život hleděl pracně tuto vinu z hlavy vyhnati.
Ale tak tomu je vždy s přemoudřelými. Je to vidno už ze šíleného vzteku, jenž se jich zmocňuje, kdykoliv jim to řekneme do očí. Cítí se dopadenými.
Od té chvíle, kdy se Wassertrum vrátil od notáře, nespustil jsem ho s očí.
V noci poslouchával jsem u dřevěné přehrady jeho krámku, neboť každé chvíle mohlo nastati rozhodnutí.
Myslím, že bych byl i skrze zdi slyšel onen vytoužený, mlaskavý zvuk, kdyby byl vytáhl zátku z lahvičky s jedem.
Scházela snad už jen hodina a dílo mého života bylo by bývalo dovršeno.
