Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/252

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

Pak si koupil zápisník a činil si poznámky.

On psal!

On psal! Ať se nesměji! On psal!!

A pak Šel k notáři. Čekal jsem tajně dole, před domem a přece jsem věděl, co dělá nahoře!

Svou poslední vůli!

To jsem ovšem netušil, že já budu jeho dědicem. Kdyby mi to bylo napadlo, byl bych snad z radosti dostal Vítův tanec.

Ustanovil mne svým dědicem, poněvadž prý jsem jediný člověk na světě, na němž by mohl napraviti své křivdy. Jeho svědomí ho přelstilo.

Snad ho k tomu vedla i naděje, že mu budu žehnati, až se po jeho smrti stanu jeho velkomyslností pojednou milionářem a že pak odvolám onu kletbu, kterou slyšel z mých úst ve vašem pokoji.

Tedy má sugesce měla trojnásobný účinek.

Je to strašně vtipné, že tajně přece jen věřil v odplatu na onom světě, když si po celý život hleděl pracně tuto vinu z hlavy vyhnati.

Ale tak tomu je vždy s přemoudřelými. Je to vidno už ze šíleného vzteku, jenž se jich zmocňuje, kdykoliv jim to řekneme do očí. Cítí se dopadenými.

Od té chvíle, kdy se Wassertrum vrátil od notáře, nespustil jsem ho s očí.

V noci poslouchával jsem u dřevěné přehrady jeho krámku, neboť každé chvíle mohlo nastati rozhodnutí.

Myslím, že bych byl i skrze zdi slyšel onen vytoužený, mlaskavý zvuk, kdyby byl vytáhl zátku z lahvičky s jedem.

Scházela snad už jen hodina a dílo mého života bylo by bývalo dovršeno.