Vše bleskurychle a beze všeho ohledu na mé rozčilené otázky. „Tak! Pěknej pozdrav vod pana Charouska!“
Byl jsem tak překvapen, že jsem nebyl schopen slova.
„Jen si to vemou a tím plíškem v noci roztrhnou podešev. — Vona je dutá — vědí?“ vykládal mi tulák rozvážně. „A ve vnitř najdou psaníčko vod pana Charouska.“
V radostném záchvatu jsem padl tulákovi kolem krku a slzy vyhrkly mi z očí.
„Musejí se sebrat, pane Pernath. Nemáme víc času než snad minutu. Dole na to jistě přijdou, že ’sem ve falešnej cele. My jsme si u portýra totiž s Franckem vyměnili čísla, vědí?“
Patrně jsem se velice hloupě tvářil, neboť tulák pokračoval:
„No ’esli tomu nerozumějí, tak to taky nic nedělá. Já ’sem tady a basta fidli.“
„Řekněte mi,“ začal jsem rozechvěně. „Řekněte mi, pane — pane…“
„Venca,“ pomohl mi tulák, ‚hezkej Venca‘ mi říkají.“
„Řekněte mi, Venco, co dělá archivář Hillel a jak se vede jeho dceři?“
„K tomu teď není čas,“ přerušil mne Venca netrpělivě. „Pro mne můžou si každou chvilku přijít. Tedy: já ’sem tady, protože ’sem extra přiznal loupežný přepadení“…
„Cože? Vy jste jen k vůli tomu, abyste se ke mně dostal, provedl loupežné přepadení?“ ptal jsem se rozechvěně.
Tulák zavrtěl pohrdavě hlavou. „’Dybych byl