vopravdu proved loupežný přepadení, myslej si, že bych se byl přiznal? Co si to vo mně myslej?!“
Zvolna jsem pochopil: ten odvážný chlapík použil lsti, aby mi mohl do vězení propašovati dopis Charouskův.
„Tak teda nejdřív,“ tvářil se nanejvýš důležitě, „musím jim dát poučení vo padoucnici!“
„O čem?“
„Vo padoucnici. — Teď dávaj hezky pozor a pamatujou si všecko. — Tak se kouknou! Nejdřív si naděláme sliny v hubě,“ nadmul tváře a pohyboval jimi sem a tam, jako ten, kdo si vyplachuje ústa; „pak dostaneme pěnu u huby, podívaj se, takle,“ i to učinil s odpornou přirozeností. „Pak si vobrátíme palec do pěstě. Takle! Pak kroutíme vočima,“ šilhal děsně, „a pak — todle je trošku těžký — pak tak krátce zařveme. Kouknou se, takle: Bö — bö — bö… a hned se svalíme…“
Upadl, jak byl dlouhý, až se podlaha zatřásla. Nato, vstávaje zase, řekl:
„Todle je přirozená padoucnice, jak nás ji Dr. Hulbert, dej mu Pánbu nebe, učíval v ‚Batalionu‘.“
„Ano… ano… je to velice dovedně napodobeno,“ doznával jsem, „ale k čemu mi to vlastně ukazujete?“
„K čemu? Aby se co nejdřív dostali z týdle cely,“ vykládal mi „hezký Venca“. „Doktor Rosenblatt je korunovanej vosel, to víme. Dyby někdo neměl hlavu, bude ten trouba pořád ještě říkat: ‚Ten muž je zdravej, jako ryba.‘ — Ale — vědí — před padoucnicí, to jim má špundus. Jak to někerej dobře dovede dělat, už ho žene do cely pro nemocný. A votamtuď se dostat ven, jen zrovna hračka, vědí?“
