jejich kamarád, Lojza — je fuč! Nahoře, kde ’sem měl mlejn, si to povídali ti holomci. Už minutej měsíc, k poslednímu prej prch’ a teď je už jistě za horama…“
„Aha — pilník!“ pomyslil jsem si a usmál jsem se.
„A teď koukaj’ taky, pane hrabě, aby se zavčas dostali na luft,“ řekl žhář a podával mi přátelsky ruku. „A ’dyby někdy neměli prachy, tak se jen u Lojzíčka ptají po černým Vosátkovi. Tam mě zná každá holka. Jo! No tak servus, pane hrabě. Těšilo mě…“
Stál ještě ve dveřích, když dozorce mi do cely vstrčil nového společníka.
Na první pohled poznal jsem v něm onoho tuláka s vojenskou čepicí, jenž tehdy za deště stál vedle mne v průjezdu v Hampejzské uličce.
Milé překvapení!
Snad on bude náhodou něco věděti o Hillelovi a Cvakovi a o ostatních?
Chtěl jsem hned začíti s otázkami, ale k mému velkému údivu položil s tajemnou tváří prst na ústa a naznačil mi tak, že mám mlčeti.
Teprve když byly dveře zvenčí uzavřeny, a když kroky dozorcovy na chodbě dozněly, oživl zase.
Srdce mi tlouklo rozčilením.
Co to znamenalo?
Znal mne snad, nebo co chtěl?
První, co syčák podnikl, bylo, že si sedl a zul si levou botu.
Pak zuby vytáhl z podpatku zátku, vyňal z povstalé tak dutiny malý, zahnutý železný plíšek, odtrhl jím zdánlivě jen lehce připevněnou podešev a podal mi obě s hrdou tváří.
