Máj.
K mé otázce, jaké datum dnes je — byloť právě tak horko, jako uprostřed léta, a odumírající strom na dvoře vyrazil několik poupat — mlčel s počátku vězeňský dozorce, pak ale mi zašeptal, že je 15. května. Vlastně prý to nemá říci, je prý to zakázáno s vězni mluviti a ti z vyšetřovanců, kteří se dosud nepřiznali, mají prý ohledně doby úmyslně ponecháni býti v nejistotě.
Byl jsem tedy už tři plné měsíce ve vězení a doposud ani jediná zpráva ze zevního světa!
Když nastával večer, pronikaly tiché zvuky klavíru zamřížovaným oknem, jež teď, v teplých dnech, bylo otevřeno.
Jeden ze spoluvězňů mi řekl, že to hraje dole klíčníkova dcera.
Ve dne v noci snil jsem o Miriam.
Jak se jí asi vede?
Občas měl jsem konejšivý pocit, že mé myšlenky k ní pronikly a stály u její postele, mezitím co spala, položivše k zmírnění ruku na její čelo.
Pak opět — ve chvílích beznadějnosti, když moji spoluvězni jeden po druhém byli odváděni k výslechu, rdousila mě tupá úzkost, že snad už dávno zemřela.
Tu jsem se pak ptával osudu, žije-li ještě, či ne, je-li nemocna, či zdráva, vytahoval jsem ze slamníku několik stébel slámy a ty byly mým orakulem.
A skoro vždy to „špatně vyšlo“, a já prohrabával své nitro, abych nalezl pohled do budoucnosti;
