hleděl jsem obelstíti svou duši, jež mi skrývala tajemství, obelstíti ji otázkou, poněkud stranou ležící, zda i mně nadejde den, kdy budu moci býti vesel a kdy se zase budu smáti.
A vždy mi mé orakulum přisvědčilo a pak byl jsem vždy nějakou hodinu vesel a šťasten.
Jako rostlina tajně roste a pučí, tak i ve mně se zvolna probudila nepochopitelná, hluboká láska k Miriam, a já nechápal, že jsem tak často mohl u ní seděti a s ní mluviti, aniž mi city mé byly jasny.
Chvějící se přání, aby i ona na mne myslila se stejnými pocity, stupňovalo se u mne v podobných chvílích často až k tušení jistoty. Když jsem pak slýchával kroky na chodbě, tu jsem se skoro bával, že si pro mne přijdou, že mne propustí na svobodu a můj sen že se v drsné skutečnosti zevního světa rozplyne v nic…
Můj sluch za dlouhé doby mé vazby tak zbystřel, že jsem postřehoval i nejjemnější šustot.
Vždy, kdykoliv se noc blížila, slýchal jsem v dálce hrčeti kočár a lámal jsem si hlavu tím, kdo v něm asi sedí.
Bylo cosi podivně cizího, pomyslil-li jsem si, že venku žili lidé, kteří směli činiti, co chtěli, kteří se svobodně mohli pohybovati, jíti sem a jíti tam, a kteří přece necítili, jaké kouzlo leží v této svobodě.
Ba nebyl jsem s to si představiti, že bych i já zase jednou byl tak šťastný, že bych směl volně toulati se ulicemi v sluneční záři…
Den, v němž jsem držel Angelinu ve své náruči, zdál se náležeti dávno minulé existenci; vzpomínal jsem na to s onou jemnou bolestí, jaká nás přepadává, když otevřeme knihu a najdeme v ní svadlé
