Zvykl jsem si už dávno na zkažený vzduch a na horko v cele. Teď byla mi neustále zima. I když slunce svitilo.
Dva ze spoluvězňů se už několikráte vystřídali, ale ani jsem toho nepozoroval. Tento týden přišel k nám kapsář a tulák, zatčený pro loupeže, pak zase penězokaz a přechovavač kradených věcí.
Co jsem včera prožil, to bylo dnes zapomenuto.
Vůči duši rvoucí starosti o Miriam bledly všechny vnější události…
Jen jedna událost se mi hloub zaryla do duše a pronásledovala mne často — co pitvornost — až do snu:
Stál jsem na nástěnném prkně a díval jsem se do nebes. Tu pocítil jsem, že mne cosi ostrého bodlo do stehna. Přihlédnuv blíže, poznal jsem, že je to pilník, jenž se mi skrze kapsu zabodl mezi podšívku a kabát. Musel tam už tkvíti dávno, jinak by ho byl nalezl muž, jenž mi dole prohledával kapsy.
Vytáhl jsem ho a lhostejně jsem ho hodil na svůj slamník.
A když jsem zas sestoupil dolů, pozoroval jsem, že pilník zmizel. Nebyl jsem ani na okamžik v pochybnostech, že si ho k sobě vzal Lojza.
Za několik dní odvedli ho z naší cely a umístili ho o patro níže.
Nesmí to prý býti, aby dva vyšetřovanci, kteří jsou podezřelí z téhož zločinu, seděli v téže cele — řekl mi dozorce.
Přál jsem si z té duše, aby se tam ubohému hochovi podařilo pomocí mého pilníku dostati se ven…
