A jednou se skutečně vedle mého lůžka objevil s písmeny: „Chabrat Zereh Aur Bocher“ na hrudi. Málem že jsem jásotem nevykřikl, že teď zase bude vše dobře. Než on se propadl do země, dříve než jsem mu mohl dáti rozkaz, aby se zjevil Miriam…
Že jsem ale pražádných zpráv od svých přátel nedostával?
„Je zakázáno vězňům posílati dopisy?“ ptal jsem se svých soudruhů v cele.
Nevěděli to.
Nedostali žádných listů, ovšem — dodali — nemají ani nikoho, kdo by jim psal.
Dozorce mi slíbil, že se bude příležitostně informovati.
Měl jsem nehty celé rozkousané, mé vlasy zdivočely, neboť neměl jsem tu nůžek, hřebene a kartáče.
Ani vody k mytí.
Bylo mi neustále k dávení, neboť onen odvar po uzenicích byl solen sodou místo solí. — —
Je to prý předpis vězeňský, aby se tím předem utlumoval pohlavní pud…
Čas míjel v šedivé, strašné jednotvárnosti.
Točil se dokola, jako kolo trýzně.
Tu bývaly určité momenty, které znal každý z nás, kdy ten nebo onen náhle vyskočil a celé hodiny po cele běhal, jako divé zvíře, aby pak zase zlomen padl na pryčnu, a tupě dále čekal — čekal — čekal — —
Když nastával večer, tu táhly štěnice po zdích v řadách jako mravenci. Často jsem se sama sebe udiven tázal, proč se vlastně ten chlap se šavlí
