„Ano: pana Schemajah Hillela — — totiž ne,“ (vzpomněl jsem si, že tehdy nebyl přítomen) — — „ale pan Charousek — ne, ten také při tom nebyl.“
„Tedy zkrátka: nikdo při tom nebyl?“
„Ne, pane vyšetřující soudce, nikdo při tom nebyl!“
A zase zamečení za druhým psacím stolem.
„Odveďte toho muže!“
Má starost o Angelinu ustoupila tupé resignaci: Kritická doba, kdy bylo mi o ni se strachovati, už minula.
Dnes bylo dvojí možno: buď už Wassertrum provedl svou pomstu, anebo Charousek zakročil a všechno zmařil — řekl jsem si.
Zato však starost o Miriam doháněla mne teď k šílenství.
Představil jsem si, jak čeká hodinu od hodiny, kdy zase nastane nějaký „zázrak“, jak časně z rána, když pekař přináší chléb, vyběhne ven a třesoucí se rukou prohledává bochník, jak snad hyne úzkostí o mne — —
Často v noci bičovalo mne to ze sna; tehdy jsem se vždy vydrápal na nástěnné prkno a celé hodiny zíral jsem ztrnule na měděný obličej věžních hodin, a měl jsem jedno jediné přání, aby mé myšlenky dospěly k Hillelovi a aby mu vykřikly do ucha, že má své Miriam pomoci a zbaviti ji muk, s jakými očekává zázrak.
Pak zase vrhl jsem se na slámu a zadržoval jsem dech, že mi až prsa div nepraskla, abych si vynutil vyvolání obrazu svého dvojence, jejž bych pak k Miriam poslal, by ji utěšil!
