„Nemohu je podati, pane policejní rado, aspoň ne v tom smyslu, v jakém je očekáváte. Předně neznám nikoho jménem Savioli a pak jsem pevně přesvědčen, že je to bídná pomluva, praví-li se, že hraběnka klame svého manžela.“
„Jste ochoten stvrditi to přísahou?“
Zarazil se ve mně dech.
„Ano. Každé chvíle.“
„Dobře… Hm.“
Nastala delší pausa. Policejní rada usilovně přemýšlel.
Když se na mne opět podíval, tkvěl v jeho tváři komediantský rys bolesti. Bezděky musel jsem mysliti na Charouska, když mi hlasem, v němž zněly dušené slzy, začal domlouvati:
„Mně to přece můžete říci, Athanasie, mně, starému příteli vašeho dobrého otce, mně, jenž vás choval v náručí,“ stěží jsem v sobě dusil smích, vždyť on byl sotva o deset let starší než já. „Viďte, že, Athanasie, vy jste jednal v sebeobraně…?“
Kozlí obličej se opět objevil.
„V jaké sebeobraně? Kdy?“ ptal jsem se, nechápaje.
„No tehdy — — s Zottmannem!“ vykřikl mi rada toto jméno přímo do obličeje.
To jméno mne bodlo jako rána dýkou.
Zottmann! Zottmann! Ony hodinky! To jméno bylo přece uvnitř vyryto…
Cítil jsem, že se mi krev valí k srdci.
Ničemný Wassertrum dal mi ty hodinky, aby svalil na mne podezření z vraždy!
Okamžitě odhodil policejní rada masku, vycenil zuby a zamžoural očima:
