že jsem s Angelinou spřátelen už za života svého otce, a že si u mne už častěji objednala kameje.
Při tom jsem však přesně viděl, že mne policejní rada prohlédl, že ví, jak ho obelhávám, ale že u sebe vzteky kypí, poněvadž nemůže ze mne nic dostati.
Přemýšlel chvíli, pak mne chopil za kabát, přitáhl si mne těsně k sobě a ukázav varovně palcem na levý psací stůl, zašeptal mi do ucha:
„Athanasie! Váš nebožtík otec byl mým nejlepším přítelem. Chci vás zachrániti, Athanasie! Ale musíte mi o hraběnce říci všechno. Slyšíte? Všechno!“
Nechápal jsem, co to má znamenati.
„Co tím míníte, že mne chcete zachrániti?“ ptal jsem se nahlas.
Koňská noha udeřila zlostně na podlahu. Policejní rada nenávistí zpopelavěl v obličeji. Vytáh ret. Čekal. — —
Věděl jsem, že hned zas vybafne. (Jeho ohromovací systém připomínal mi Wassertruma.) Čekal jsem také.
Viděl jsem, jak se nad levý psací stůl číhavě vynořil kozlí obličej (majitel koňské nohy) — — v tom na mne policejní rada štěkavě zařval:
„Vrahu!“
Byl jsem překvapením ohromen.
Mrzutě stáhl se zas kozlí obličej za nástavek psacího stolu.
I pan policejní rada zdál se býti velice zklamán mým klidem, skryl však své rozpaky zručně tím, že přitáhl židli a nabídl mi, abych si sedl.
„Vy se tedy zdráháte, pane Pernathe, podati mi vyžádané zprávy o hraběnce?“
