„Vy tedy doznáváte tu vraždu, Pernathe?“
„To vše je omyl, hrozný omyl. Pro boha, vyslechněte mne. Mohu vám všechno vysvětliti, pane policejní rado!“ křičel jsem.
„Řeknete mi tedy všechno, co se týče hraběnky?“ přerušil mne chvatně. „Upozorňuji vás, že si tím své postavení značně zlepšíte.“
„Nemohu říci nic jiného, než co jsem už řekl, hrąběnka je nevinna.“
Zaťal zuby a obrátil se ke kozlímu obličeji:
„Pište: Pernath doznává, že zavraždil úředníka pojišťovny, Karla Zottmanna.“
Zmocnil se mne bezmezný vztek.
„Vy ničemo, čeho se to odvažujete?“ zařval jsem.
Hledal jsem kolem sebe těžký nějaký předmět.
V téže chvíli se mne zmocnili dva strážníci a dali mi pouta na ruce.
Policejní rada se teď nafoukl, jako kohout na hnojišti:
„A tyto hodinky?“ a pojednou držel v ruce hodinky s promáčknutým pláštěm, „žil ještě ubohý Zottmann, když jste mu je uloupil, nebo snad už byl mrtev?“
Byl jsem opět zcela klidný a jasným hlasem diktoval jsem do protokolu:
Tyto hodinky daroval mi dnes dopoledne vetešník Aaron Wassertrum.“
Všichni propukli v řehonivý smích. Viděl jsem, jak koňská noha a plstěná bačkora provozovaly náhle pod psacím stolem jásavý tanec…
