„Voni mluví, jako hotová kniha,“ chrochtal ulehčeně, hrabal se v kapse kalhot a pak zase vytáhl ony hodinky s promáčknutým pláštěm, „a aby viděli, že to myslím čestně, tak musejí ode mne přijmout tuhletu maličkost. Jako present, vědí?“
„Ale, co vám to jen napadá? Snad si nemyslíte,“ tu však mi napadlo, co mi o něm vyprávěla Miriam a podal jsem mu ruku, abych ho neurazil.
On však toho nedbal. Zbledl jako zeď, poslouchal a zachrochtal:
„Tu to máme! Já to věděl. Už zas ten Hillel! Už klepá.“
Poslouchal jsem, šel jsem do prvního pokoje a aby se upokojil, přivřel jsem dveře druhého pokoje.
Tentokráte to však nebyl Hillel.
Charousek vešel a na znamení, že ví, kdo je vedle, položil prst na ústa, a aniž čekal, co řeknu, zasypal mne celým, vodopádem slov:
„Oh, vysocectěný, vážený mistře Pernathe, kde nalézti slov radosti nad tím, že vás samotna a při úplném zdraví nalézám doma!“
Mluvil jako herec a jeho nabubřelý, nepřirozený způsob mluvy byl v tak hrozném odporu s jeho zkřiveným obličejem, že jsem se ho přímo až zděsil.
„Nikdy bych se, mistře, nebyl odvážil v tak rozedraném stavu k vám přijíti, v jakém jste mne často viděl na ulici, ba co dím, viděl, vy jste mi blahosklonně ruku podal, mně, otrhanci!
A že dnes mohu před vás předstoupiti s čistým límečkem a v slušném oděvu, víte-liž, komu za to mám děkovati?
