Ne! Nečekati ani minutu! Byl jsem u sebe uspokojen, že jsem nepovolil.
Rozhlédl jsem se: zbývalo ještě něco vykonati?
Ach ano! Tamhle ležel pilník. Zastrčil jsem ho do kapsy. Odhodím ho někde na ulici. Beztoho jsem tak už chtěl dříve učiniti.
Nenáviděl jsem ho! Jak málo scházelo — a byl by ze mne býval vrah!
Kdo mne to opět chce rušiti?
Byl to vetešník.
„Jen chvilenku, pane z Pernathů,“ prosil bez sebe, když jsem mu naznačil, že nemám času. „Jen dočista malinkou chvilčinku. Jen pár slovíček!“
Pot lil se mu po tváři. Třásl se rozčilením.
„Je možno tady s nima mluvit nerušeně, pane z Pernathů? Já bych nerad, aby zas sem přišel ten — ten Hillel! Zamknou radši dveře, nebo ještě líp, jděme radši do vedlejšího pokoje.“
A svým obvyklým, prudkým způsobem táhl mne dále. Pak se několikrát plaše rozhlédl a zašeptal chraptivě: „Já ’sem si to rozmyslil, vědí, to, co ’sme tehdy mluvili. Bude tak líp. Nic by z toho nebylo. No dobrá. Jako by se nic nebylo stalo.“
Snažil jsem se čísti v jeho zraku.
Vydržel můj pohled, zaťal však ruku do opěradla lenošky. Tak ho to namáhalo.
„To mne těší, pane Wassertrume,“ řekl jsem co nejvlídněji. „Život je beztoho dost trudný, k čemu si ho ještě vzájemnou nenávistí ztrpčovati.“
