Přeskočit na obsah

Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/210

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

Kdybych alespoň mohl pomoci!

Musel jsem se na něčem rozhodnouti, na něčem vážném, nezměnitelném, dříve než se zase ve mně probudí prokletý pud k životu a než mi zas nové vidiny před oči vyčaruje.

K čemu by mi byly jinak posloužily všechny ty zvěsti z říše věčna?

K ničemu, k praničemu!

Snad jen k tomu, abych se potácel kolem dokola v považoval teď zemi za nemožná muka.

Tu zbývalo už jen jedno.

Počítal jsem v duchu, mnoho-li peněz mám ni bance uloženo.

Ano, jen tak to šlo. To bylo ještě to jediné, nepatrné, co z celého mého nicotného života mohlo míti jakous takous cenu!

Vše, co jsem zval svým majetkem — počítaje v to i několik drahokamů v zásuvce mého stolu — to vše svázati do balíčku a poslati Miriam.

Na několik let alespoň sejme to s ní starost o vezdejší chléb.

A napsati dopis Hillelovi, v němž bych mu vysvětlil, jak se to má s tím jejím „zázrakem“…

On jediný mohl jí pomoci.

Cítil jsem to: on bude věděti pro ni radu.

Shledal jsem své drahokamy, dal je do kapsy a podíval se na hodinky: zajdu-li hned teď do banky, může býti za hodinu všechno v pořádku.

A ještě kytici rudých růží koupiti — pro Angelalu — — v mém nitra řvala bolest a divoká touha.

Jen ještě den, jeden jediný den bych si přál žíti!

A pak opět prožíti tutéž rdousivou zoufalost?