Jednomu z nejšlechetnějších, než žel bohu! i nejméně uznaných mužů našeho města. Pohnutí mne přemáhá, myslím-li jen na něho.
Sám jsa živ v skromných poměrech, má přece otevřenou dlaň vůči všem chudým a strádajícím. Už ode dávna mne to pudilo, přistoupiti k němu a beze slova mu stisknouti ruku, kdykoliv jsem ho vídal, jak smuten stojí před svým krámkem.
Před několika dny však mne sám oslovil, když jsem šel mimo něho, obdaroval mne penězi a poskytl mi možnost koupiti si oblek na splátky.
A víte-li, mistře Pernathe, kdo je tento můj šlechetný dobrodinec? —
Pravím to s pýchou, neb já byl ode dávna jediný, jenž tušil, jaké zlaté srdce bije v jeho prsou: Je to — pan — Aaron Wassertrum!“
Pochopil jsem ovšem, že Charousek hraje svou komedii proto, že ví, že vetešník je vedle v pokoji. To mi však nebylo jasno, čeho tím míní dosíci. To jediné zdálo se mi býti jistým, že Wassertrum se nedá ošáliti touto příliš bláhovou lichotnou tirádou.
Zdálo se, že mi Charousek tyto pochybnosti četl v zraku. Zavrtěl hlavou a zamžoural lišácky očima.
A už nejbližší jeho slova mi dokázala, že zná dokonale svého chlapíka a že ví, pokud smí barvy zhustiti.
„Ano! Pan — Aaron — Wassertrum! Srdce se mi svírá lítostí, že mu nemohu osobně říci, jak neskonale jsem mu vděčný! Zapřisahám vás, mistře Pernathe, neprozraďte mu nikdy, že jsem byl zde a že jsem vám všechno vyprávěl. — Já vím —
