Napiatě hleděl jsem na Hillela. Ten mi rukou naznačil, abych teď mlčel.
Patrně na něco čekal, neboť napiatě poslouchal, co se na chodbě děje.
Chtěl jsem zavříti dveře: zadržel mne netrpělivým pohybem ruky.
Minula asi minuta.
Pak vracely se zas šoupavé kroky vetešníkovy po schodech nahoru.
Beze slova vyšel Hillel ven a vyhnul se mu.
Wassertrum čekal, až kroky Hillelovy dozněly a pak zabručel kousavě: „Dají sem zpátky mý hodinky…“
Žena.
Kde jen byl Charousek?
Uplynulo už skoro 24 hodin a po něm dosud ani slechu ani vidu.
Zapomněl snad na znamení, jež jsme si umluvili, nebo snad je nemohl viděti?
Šel jsem k oknu a nařídil jsem zrcádko tak, že odraz slunečního paprsku padal přímo do zamřížovaného okénka jeho sklepního bytu.
Včerejší zakročení Hillelovo mne značně uklidnilo. Jistě by mne byl varoval, kdyby nějaké nebezpečí hrozilo.
Ostatně: Wassertrum nemohl včera nic podstatného provésti.
