Hned jak mne opustil, vrátil se do svého krámku. Pohlédl jsem kradmo dolů: ano, opíral se tam o dveře za svými pláty, právě tak, jak jsem ho viděl už ráno. — — —
Nesnesitelno, tohle věčné čekání!
Jemný jarní vzduch, jenž ke mně proudil otevřeným oknem vedlejšího pokoje, naplňoval mne až chorobnou touhou.
Ty tající kapky se střechy!
A jak se ty jemné vodní šňůrky lesknou v slunečních paprscích!
Neviditelnými nitkami táhlo mne to ven. Pln netrpělivosti chodil jsem sem tam po pokoji.
Usedl jsem do židle.
A zase jsem vstal.
Toto toužebné klíčení neznámé lásky v mých prsou nechtělo ustati.
Celou noc mne to trýznilo.
Jednou se ke mně tulila Angelina, pak zase jsem mluvil zcela nevinně s Miriam, a sotvaže se ten obraz rozplynul, přišla zase Angelina a líbala mne.
Citil jsem vůni jejího vlasu; její měkký sobolí kožich šimral mne na krku, sklouzal jí s obnažených ramenou, a pojednou z ní byla Rosina — jež tančila s opilýma, polozavřenýma očima, nahá — jen ve fraku — — — a to vše v polospánku, jenž však byl tak, jako bych bděl.
Jako sladké, sžírající, přitmělé bdění.
Nad ránem pak stál u mé postele můj dvojenec, onen stínovitý Habal Garmin — „dech kostí“ — o němž mluvil Hillel — a já mu viděl na očích, že byl v mé moci; on musel odpověděti na každou otázku, kterou byl mu v pozemských
