všemi — třemi“ — naznačil gestem „uškrcení“ — „presscoleeh“…[1]
Jeho tvář vyjadřovala tak ďábelskou krutost, že mi krev stydla v žilách. Cítil jsem, že je svou věcí zcela jist, že má v rukou nějakou zbraň, o níž já netuším, a o které ani Charousek neví.
Cítil jsem dále, že se mi boří půda pod nohama.
„Pilník! Pilník!“ slyšel jsem našeptávání ve svém mozku.
Měřil jsem vzdálenost: krok ke stolu, dva k Wassertrumovi — — už jsem chtěl skočiti — — — v tom, jako by ze země vyrostl, stál Hillel na prahu.
Pokoj se mi před očima rozplynul.
Viděl jsem jen — jako v mlhách — že Hillel zůstal nehnutě státi a Wassertrum že krok za krokem ustupoval ke zdi.
Pak jsem slyšel Hillela promluviti:
„Znáte přece, Aarone větu: Všichni židé jsou si navzájem rukojmím?
Nestěžujte mi to tak velice.“
A na to řekl několik hebrejských slov, jimž jsem už nerozuměl.
„Co potřebujete u dveří špehovat!“ soptil vetešník vzteky a rty se mu třásly.
„Poslouchal-li jsem či ne, po tom vám nic není,“ a opět Hillel dodal hebrejskou větu.
Tentokráte však zněla jako nějaká hrozba.
Čekal jsem, že dojde k nějaké hádce, ale Wassertrum neodvětil ani slabiku, přemítal chvíli, načež vzdorovitě šel ven.
- ↑ Zkomolenina z angl. press (škrtiti) a collet (límeček, krk).
