vdaná. Já jí to přeju. Zapletla se s tím, s tím mladým všivákem. Co je mi po tom?“
Šermoval rukama před mýma očima, maje špičky prstů sevřeny, jako by v nich držel ždibec soli.
„At si to ta duksel sama vypije. — Já jsem člověk světovej a voni jsou taky člověk světovej. My to přece oba známe. Cooo? Já chci jen přijít k svejm penězům. Rozumějí mi, Pernathe?“
Poslouchal jsem udiveně:
„K jakým penězům? Je vám snad Dr. Savioli něco dlužen?“
Wassertrum odpověděl vyhýbavě:
„Mám s nim zoučtování, to je jako peníze.“
„Vy ho chcete zabít!“ vykřikl jsem.
Vyskočil.
Zavrávoral.
Několikráte zaškytl.
„Ano! Zabít! Jak dlouho chcete ještě přede mnou hráti tu komedii?“
Ukázal jsem na dveře.
„Už ať jste venku!“
Zvolna sáhl po svém klobouku, posadil si ho na hlavu a měl se k odchodu.
Pak se ještě jednou zastavil, a řekl mi s klidem, jaký bych u něho nebyl nikdy hledal:
„Taky dobře. Chtěl jsem jich ušetřit. Dobře. Když ne, tak ne. Milosrdnej pulbýr dělá shnilý rány. Má knížka soucitu je už popsána.[1] Kdyby byli bejvali chytrej… vždyť ten Savioli je jim jen v cestě!? — Teď — udělám — s vámi —
- ↑ Židovské přísloví: Mein Zarbuch ist schon voll. — „Zar“ = soucit.
