Dusný dech táhl se přes úbočí jsa prosycen květinami a květy, takže mne opojoval vůní jasmínu, hyacintů, narcisů, lýkovce — —
Nesnesitelno! Nesnesitelno!
Smazal jsem ten obraz… Měl jsem žízeň.
To byla muka ráje…
Rozevřel jsem okno a chladil si čelo vlahým vánkem.
Vonělo nadcházejícím jarem — —
Musel jsem mysliti na Miriam. Jak se rozrušením musela držeti zdi, aby nepadla, když mi vyprávěla, jaký zázrak se opět udál, skutečný zázrak: ona znalezla zlatý peníz v bochníku chleba, jejž pekař z chodby položil na zamřížované okno kuchyně.
Sáhl jsem po své tobolce.
Doufám, že nebude ještě pozdě a že jí budu moci zavčas opět dukát přičarovati…
Navštěvovala mne denně, abych — jak pravila — „měl společnost“, ale skoro nic nemluvívala, tak byla zaujata tím „zázrakem“. Tato událost ji vzrušila do nejhlubšího nitra a když jsem si představil, jak často byla náhle, beze vší zevní příčiny — jen vlivem vzpomínek — k smrti bledou až ke rtům, tu se mi točila hlava při pouhé myšlence, že bych ve své slepotě mohl způsobiti pohromu, jejíž dosah šel až k nekonečnosti.
A když jsem si občas vzpomněl na poslední nejasná slova Hillelova, a uvedl je ve spojitost s tímto úkazem, tu mně šel mráz po zádech.
Čistota motivů nebyla pro mne žádnou omluvou — účel neposvěcuje prostředky, to jsem nahlížel.
