stal slavným mužem? Jí rovným, byť i ne původem? Aspoň rovným Dru Saviolimu?
Pomyslil jsem na Miriaminu gemmu: není pochyby, podaří-li se mi i jiné, jako tato, že největší umělci světa nestvoří nic lepšího.
A dejme tomu, že by se jen ta náhoda stala, že by Angelinin manžel náhle zemřel?
Bylo mi horko i zima: malinká náhoda a — má naděje, nejsmělejší naděje, brala na sebe podobu. A štěstí, jež mi pak muselo spadnouti do klína, viselo jen na nitce, jež každým okamžikem se mohla přetrhnouti.
Což se se mnou už tisíckráte neděly divy? Věci, o nichž lidstvo vůbec netušilo, že by existovaly?
Nebylo-li to hotovým zázrakem, že v několika nedělích se ve mně probudily umělecké schopnosti, jež mě už teď vynesly nad prostřednost?
A já přece byl teprve na začátku cesty!
Což jsem neměl žádného práva na štěstí? Je-liž mystika totéž co nedostatek přání?
Přehlušil jsem v sobě „ano“: jen hodinku sníti, minutu, krátký lidský život!
A snil jsem otevřenýma očima:
Drahokamy na stole rostly a rostly a obklopovaly mne se všech stran barvitými vodopády. Stromy z opálu stály v skupině a vyzařovaly světelné vlny nebe, jež se lesklo modře jako křídla gigantického tropického motýla, nad nepřehlednými lučinami, plnými horkého letního vzduchu.
Měl jsem žízeň i ochladil jsem své údy v ledové vodě bystřin, jež šuměly přes skály z lesklé perloviny.
