A což, byl-li motiv „chtíti pomoci“ jen zdánlivě čistým? Nebyla-li v něm přece jen nějaká lež skryta? Ješitné, nevědomé přání kochati se úlohou zachránce?
Počínal jsem sám o sobě pochybovati.
Bylo jasno, že jsem Miriam posuzoval příliš povrchně.
Už tím, že byla dcerou Hillelovou, byla jistě jiná než ostatní dívky.
Jak jsem jen mohl býti tak omezeným a tak bláhovým způsobem zasahovati do vnitřního života, jenž snad se tyčil vysoko nad mým vlastním!
Už rysy jejího obličeje mne mohly varovati, rysy, jež se daleko spíše hodily do doby šesté egyptské dynastie (a i pro tuto dobu byly příliš oduševněly), než do naší doby, plné typů „lidí zdravého rozumu“.
„Jen zcela hloupý nedůvěřuje zevnímu zdání,“ četl jsem kdysi kdesi.
Jak správně! Jak správně!
Miriam a já jsme teď byli dobrými přáteli. Měl-li jsem se jí přiznati, že jsem já den co den vpašoval dukát do bochníka chleba?
Ta rána by ji příliš náhle zasáhla. Omámila by ji.
Nesměl jsem se toho odvážiti, musel jsem jednati opatrněji.
Nějak onen „zázrak“ zeslabiti?
Místo do chleba položiti peníz na schody, takže by ho musela najíti, jakmile by otevřela dveře, a tak dále?
Něco nového, méně drsného? To by se dalo vymysliti, nějaká cesta, jež by ji zvolna od nadpozemského zaváděla k všednímu zjevu — těšil jsem se.
Ano! To bylo to pravé.
