kdybych rozžehl světlo, i to jsem nahlížel a — přece jsem tak dlouho hledal zápalky, až jsem je nalezl.
Ale svíčka nechtěla hořeti; knot jen doutnal: malý plamének nemohl žíti a nemohl zajíti a když si přece jen vybojoval zkomíravou existenci, zůstal bez lesku jako žlutý, špinavý plech. Ne, tu bylo temno ještě lepší.
Zhasil jsem opět a vrhl jsem se oblečen na lůžko.
Počítal jsem údery svého srdce: jeden — dva — tři — čtyři… až do tisíce a opět od počátku — celé hodiny, dny, týdny — jak se mi zdálo — až mi vyschly rty a vlasy mi vstávaly: žádnou vteřinu ulehčení.
Ani jednu jedinou!
Začal jsem jmenovati slova, jak mi na jazyk přicházela: „Princ“, „Strom“, „Dítě“, „Kniha“ — a opakoval jsem je křečovitě, až přede mnou stála nahá, co bezsmyslné, hrozivé zvuky z barbarského pravěku, takže jsem musel vší silou přemýšleti, abych si opět uvědomil jejich smysl a význam:
„P-r-i-nc? — K-n-i-h-a —?“
Nešílel jsem? Nebo snad jsem zemřel? — Hmatal jsem kolem sebe.
Vstáti!
Posaditi se na židli!
Sklesl jsem do lenošky.
Kdyby konečně smrt přišla! Jen už necítiti toto bezkrvavé, strašné číhání!
„Já — nechci — já — nechci!“ — křičel jsem. „Což neslyšíte?“
Bez sil klesl jsem zpět.
Nemohl jsem pochopiti, že jsem dosud žil.