Stránka:MEYRINK, Gustav - Golem.djvu/159

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Tato stránka nebyla zkontrolována

Neschopen jsa něco mysliti nebo činiti, zíral jsem ztrnule přímo před sebe.


„Proč mi jen ta zrnka tak neúnavně podává?“ přihnala se ke mně myšlenka, zmizela a vrátila se.

Zmizela.

Vrátila se.

Zvolna bylo mi konečně jasno, že přede mnou stála zvláštní bytost, snad zde už stála po celou dobu, co jsem zde seděl a podávala mi ruku:

Šedivé, širokoramenné stvoření velkosti zakrněle vyrostlého člověka, opírající se o spirálovitě točenou hůl z bílého dřeva.

Kde měla býti hlava, rozeznával jsem pouze mlhovitou kouli z bělavé páry.

Z tohoto zjevení vycházel nejasný zápach santalového dřeva a mokré břidlice.

Pocit naprosté bezbrannosti oloupil mne téměř o vědomí. Co jsem po celou tu dobu vytrpěl nervy rozdírající muky, to teď zhustilo se v smrtelné leknutí a vlilo se ve formu v tomto stvoření.

Pud sebezachování mi pravil, že bych zešílel hrůzou, kdybych mohl viděti obličej toho fantomu, varoval mne před tím, křičel mi do ucha, a přece mne to táhlo, takže jsem nemohl odvrátiti zraku od mlhovité koule a musel jsem tam pátrati po očích, nose, ústech.

Ale byť bych se byl sebe více namáhal: pára zůstala nehnutou. Zdařilo se mi ovšem hlavy všeho druhu posaditi na tento trup, ale vždy jsem věděl, že vznikly jen z mé fantasie.