Neschopen jsa něco mysliti nebo činiti, zíral jsem ztrnule přímo před sebe.
„Proč mi jen ta zrnka tak neúnavně podává?“ přihnala se ke mně myšlenka, zmizela a vrátila se.
Zmizela.
Vrátila se.
Zvolna bylo mi konečně jasno, že přede mnou stála zvláštní bytost, snad zde už stála po celou dobu, co jsem zde seděl a podávala mi ruku:
Šedivé, širokoramenné stvoření velkosti zakrněle vyrostlého člověka, opírající se o spirálovitě točenou hůl z bílého dřeva.
Kde měla býti hlava, rozeznával jsem pouze mlhovitou kouli z bělavé páry.
Z tohoto zjevení vycházel nejasný zápach santalového dřeva a mokré břidlice.
Pocit naprosté bezbrannosti oloupil mne téměř o vědomí. Co jsem po celou tu dobu vytrpěl nervy rozdírající muky, to teď zhustilo se v smrtelné leknutí a vlilo se ve formu v tomto stvoření.
Pud sebezachování mi pravil, že bych zešílel hrůzou, kdybych mohl viděti obličej toho fantomu, varoval mne před tím, křičel mi do ucha, a přece mne to táhlo, takže jsem nemohl odvrátiti zraku od mlhovité koule a musel jsem tam pátrati po očích, nose, ústech.
Ale byť bych se byl sebe více namáhal: pára zůstala nehnutou. Zdařilo se mi ovšem hlavy všeho druhu posaditi na tento trup, ale vždy jsem věděl, že vznikly jen z mé fantasie.
