Příliš ztrnule pro panující pološero, aby to bylo přirozeným.
„Jsou pod tímtéž tlakem jako ty sám,“ cítil jsem. „Netroufají si učiniti sebe menší pohyb.“
Proč hodiny na zdi neťukají?
Číhání kolem dokola pohlcovalo každý zvuk.
Zalomcoval jsem stolem a divil jsem se, že jsem mohl slyšeti hluk, jejž stůl působil.
Kdyby aspoň venku hvízdal vítr!
Ani to ne!
Nebo kdyby v kamnech praskalo dříví — ale oheň vyhasl.
Ale neustále totéž hrozné číhání ve vzduchu, bez pausy, bez mezery, jako kapání vody.
Toto marné „býti na skoku“ všech mých smyslů. Pochyboval jsem už, že to přečkám.
Pokoj, plný očí, jichž jsem nemohl viděti, pln bez plánu bloudících rukou, jichž jsem nemohl uchopiti.
„To je hrůza, jež se rodí sama ze sebe, ochromující zděšení nezachytitelného Nic, jež nemá žádné formy a jež sžírá hranice našemu myšlení,“ chápal jsem tupě.
Postavil jsem se ztuha a čekal jsem.
Čekal jsem jistě čtvrt hodiny: Snad se „to“ dá svésti a připlíží se ke mně zezadu, takže to budu moci uchopiti.
Jedním rázem jsem se ohnal — zase nic!
Totéž sžírající „Nic“, jež nebylo a přece naplňovalo pokoj oným děsivým životem.
Což abych vyběhl ven?
Co mi může zabrániti?
„Šlo by to se mnou,“ věděl jsem hned s neodbytnou jistotou. I to, že by mi naprosto nepomohlo,
