Nebylo-li by lépe, abych prostě dopisy spálil a tak se rázem zbavil starostí o ně?
Už jsem hledal klíč ve vestě — ale což to muselo býti hned? Zůstalo mi přece dosti času až do rána!
Nejdříve světlo!
Nemohl jsem najíti zápalky.
Byly-li dveře zamčeny? Šel jsem pár kroků zpět. Zase jsem se zastavil.
Proč pojednou tato úzkost?
Chtěl jsem si vyčítati zbabělost: myšlenky mi uvízly. Prostřed věty.
Bláznivá myšlenka mne napadla:
Rychle, rychle vystoupiti na stůl, vytáhnouti za sebou židli a „tomu“, co se zde po podlaze plazilo, rozbíti shora lebku, přiblíží-li se to ke mně.
„Ale zde přece není nikdo,“ řekl jsem si nahlas rozzlobeně, „což jsi se kdy v životě už bál?“
Nepomohlo to. Vzduch, jejž jsem vdechoval, byl řídký a řezavý, jako ether.
Kdybych jen něco byl viděl: nejhroznější, co si lze představiti! Mžikem by má bázeň zmizela.
Nepřišlo nic.
Zaryl jsem oči do všech koutů:
Nic.
Všude jen známé mi věci: nábytek, truhlice, svítilna, obraz, nástěnné hodiny — neživí, staří, věrní přátelé.
Doufal jsem, že se před mým zrakem promění a dají mi příčinu k zrakové halucinaci a zároveň i důvod k rdousící mne úzkosti.
Ani to nebylo.
Ony zůstaly ztrnule věrny své bývalé podobě.
